Trpasličí pošetilost

Již dlouhá staletí panuje mezi trpaslíky a gobliny velká nevraživost. Je sice známo, že někteří goblini naopak k trpaslíkům vzhlíží a téměř je i uctívají, avšak ten zbytek ne. A právě tito znepřátelení goblini jsou trpasličími armádami využíváni jako levná a postradatelná armáda. Posílají je v bojích napřed, aby vyčistili cestu zbytku válečníků - a u toho zemřeli. Jednou se však trpaslíkům tato taktika smrtelně vymstila.

⧫ 

Blížilo se poledne, když se generál Ennio se svým vojskem přiblížil k onomu hradu. Nedobytné pevnosti, která se stala téměř legendární, neboť se ji snažila dobýt celá pokolení trpasličích králů a získat ji tak od lidských králů. Lidé jsou ale, jak je známo, stvoření tvrdohlavá a neústupná. Za dlouhé roky obléhání a bojů se trpaslíkům nikdy nepodařilo překonat vnější hradbu, natož se dostat dovnitř. Byli by se dobytí hradu již dávno vzdali, kdyby však nestál na strategickém průsmyku, skrz který by se trpasličímu národu otevřela cesta přímo do srdce lidských zemí.

"Hedviku!", zvýšil hlas generál tmavé pleti na své páže.

Páže Hedvik byl sotva dospělý mladík, kterému ještě stékalo mléko po bradě, byl ale šlechtického původu a v této armádě byl tedy považován za velmi důležitou osobu. Nesměle a s nervozitou v hlase odpověděl: "P-pane?"

"Podej mi dalekohled, podívám se zblízka. Zajímalo by mě, co se stalo s těmi goblinskými podvraťáky, které jsme tam poslali."

Mladík rychle sáhl do brašny na boku malého koně, kterého používali trpaslíci, a vytáhl dalekohled tak dlouhý, až bylo s podivem, že jej jeho uživatel vůbec udrží. Ennio dalekohled uchopil a prudce roztáhl, přiložil si jej k oku a prohlížel si s ním hrad. Nikdo tam nebyl. Na hradbách nestál jediný muž a dokonce ani na nádvoří, viditelném z kopce na kterém stáli, nebyla živá duše

Ennio se zmateně otočil na svůj velitelský sbor. Ti pobídli koně a přiklusali ke generálovi.

"Nikdo tam není," řekl generál prostě.

"Třeba se goblinskému předvoji podařilo hrad dobýt."

"O tom pochybuji, tohle ďábelské místo dobýváme desítky let a nikomu se to zatím nepodařilo."

Velitelé mlčeli a vypadalo to, že přemýšlí tak usilovně, až se jim křivily tváře a jejich mimické svaly zaujímaly nejrůznější komické a lehce tragické grimasy.

Generál se rozhodl. On a jeho velitelé pojedou blíž, aby se porozhlédli a zhodnotili situaci. Nelze s jistotou říct, co ho vedlo k tomuto rozhodnutí a proč nevyslal průzkumnou skupinu. Co ale říct lze, je to, že to nebyl chytrý nápad. Ani trochu.

Ve chvíli, kdy se Ennio přiblížil na dvě stě kroků k hradbě, uslyšel prudké a hlasité hvízdnutí. V další chvíli mu málem rozerval bubínek hlasitý řev a náraz železné zbroje o zem. To obrovský šíp rozerval železný kyrys jednoho z velitelů a zasáhl jej přímo do hrudi. Rychle vytáhl onen dlouhý dalekohled a prohlížel si hradby - nikde nic. Další nepříjemně svištivý zvuk. Tentokrát jej však nenásledoval hlasitý řev ani pád. Zabodl se do země. Přímo před Ennia.

Generál pohotově zavelel: "Otočte koně, jedeme zpátky, hned!"

Když zatáhl za uzdu, něčeho si všiml. Ten šíp minul úmyslně. V místě, kde se zabodl, totiž vykukovala nálož dynamitu. Hořícího dynamitu.

⧫ 

Vojáci zůstali nehybně stát. Jako by celá armáda v jednu chvíli zamrzla a se stejně tak zamrzlými výrazy koukali před sebe. Jediné, co zbylo po jejich velení, byly jejich ocelové skořápky a koňská kopyta.

Když se začala armáda postupně vzpamatovávat, došla jim jedna poněkud nepříjemná věc. Oficiálně nejvyšším důstojníkem v armádě byl momentálně mladý Hedvik. Panoš generála. Tedy, bývalého generála. Stejně jako si tento fakt uvědomovali vojáci tak i Hedvik, který, soudě podle jeho vyděšeného výrazu, vypadal, že ví, co se od něj očekává.

I když nastalo přesně to, po čem toužil od dětství, nevypadal ani trochu nadšeně. Svého úkolu se ale kupodivu zhostil. Dokonce by se dalo i říct, že i zodpovědně. Rozpačitě vydal rozkaz hrad pozorovat a vyslal do okolí zvědy. Také nařídil rozdělat provizorní tábor. Muži přijímali jeho rozkazy překvapivě poslušně.

⧫ 

"Pane!" zakřičel zvěd, který se během řítil směrem k Hedvikovi: "Ten hrad. Jsou tam goblini, pane. Podívejte!" Spěšně podal novému veliteli dalekohled. Ten zmateně popadl dalekohled a zadíval se do něj. Vše viděl nějak zvláštně.

Voják se nesměle podíval na Hedvika: "Máte to naopak, pane."

Nezkušený velitel se začervenal a dalekohled otočil. Na ostudu, kterou si způsobil, ale rychle zapomněl, neboť to, co viděl na hradbách, mu dělalo mnohem větší starosti. Nahý goblin pobíhal po hradbách a na trpasličí armádu ukazoval gesta vyjadřující jeho nelibý postoj k trpaslíkům. Hrad byl obsazen gobliny. Trpaslíci se po desetiletí snaží hrad obsadit a ta malá, zelená stvoření to dokázala hned napoprvé.

"Co budeme dělat?" otočil se Hedvik na zvěda.

Ten byl lehce zaražen jeho otázkou: "Já, já nevím. Asi zaútočíme, pane. To jsme většinou dělali, pane."

"Dobrá," zahleděl se Hedvik znova do dalekohledu. K zmiňovanému nahému goblinovi teď přibyli dva další a své urážky povýšili od gest i k vystrkování jistých partií jejich drobného gobliního těla.

"Tak ať se muži připraví k útoku, půjdeme na zteč," řek Hedvik, nevěda, co jiného vlastně dělat.

Ani si pořádně neuvědomil, co přikázal a už seděl na koni před obrovským neseřazeným houfem svých mužů, který svou neorganizovaností trochu připomínal barbary z ostrovů. Mezi muži se tyčily katapulty, samostříly, jedno masivní beranidlo a žebříky, které vojáci držely pod pažemi.

Katapulty začaly pálit. Byla to poměrně impozantní podívaná. Obrovské kameny dopadaly na hradby hradu a odštipovaly velké kusy kamenných zdí, až jedna šťastná rána trefila slabší místo u věže, a tím otevřela cestu pro útočníky.

Hedvik si myslel, že půjde o snadnou bitvu, neboť se jim podařilo během chvíle prolomit hradby, což by se s lidskou posádkou hradu hned tak nepovedlo. Pozvedl tedy svůj meč a zařval cosi nesrozumitelného, co měl být asi příkaz k útoku. Ani nevěděl, jak šeredně se, stejně jako jeho předchůdce, pletl.

Velká masa složená z jezdců na koních a pěchoty se rychlým krokem a s válečným rykem vydala proti prolomeným hradbám.

Když vojáci došli dostatečně blízko hradbám, uviděli, jak se na nich začínají objevovat goblini často oblečení ve směšně velkých zbrojích, které nejspíš ukradli jejich původním majitelům - obráncům hradu.

Hedvik hlasitě zařval a v hlavě se mu rodily představy o tom, jak bude oslavován za tohle velké vítězství. Vyrazil s jízdou do útoku. Mířili přímo do prorvané části hradeb. Když si té neblahé věci mladý velitel, před pár hodinami páže, všiml, bylo už pozdě. Jeho kůň narazil do nepropustné zdi, která nejevila známky poškození. Zvíře se svalilo na zem a Hedvika uvěznilo pod sebou. Praštilo to s ním tak silně, že mu odletěla helma, kterou si asi ve spěchu špatně připevnil. Ležel zavalený koňským tělem na zádech a naskýtal se mu výhled na nebe. A na hradby. Na hradby, na kterých stál gobliní čaroděj a vyvolával iluzi kolem zdi, aby vypadala jako zničená. Poslední, co slyšel než mu kopyto koně, na kterém jel další voják, rozdrtilo lebku, byl gobliní hlasitý a pronikavý smích. Hned nato začaly mezi srážející se a padající vojáky padat červené válečky. Dynamit. Na místech, kde před chvílí seděli na malých koních trpaslíci zakuti v železných zbrojích, teď opět zůstaly pouze zbroje a koňská kopyta.

Opodál stojící pěchota se tvářila ještě více vyděšeně, než když stejný osud potkal jejich minulého velitele. Nebozí jezdci prchali od hradeb. Některým chyběli končetiny a někteří jako by se rozplynuli a tam kde před chvílí stáli, bylo teď prázdno.

A tak se již podruhé naskytla vojákům podívaná na umírajícího velitele a jízdu. Chvíli vyděšeně stáli a nepřítomně se dívali na kusy těl, které létaly od místa té strašné katastrofy. Nakonec však samou zlostí neměli vojáků čas truchlit. Chtěli se pomstít. Zabít celou posádku hradu, která si jej tak odporně přivlastnila. S řevem, který by jistě vylekal i toho nejudatnějšího bojovníka, se rozběhli kupředu. Během chvilky překonali vzdálenost mezi místem, kde stáli a hradem. Beranidlo, div jim v té rychlosti neujelo, narazilo do hradní brány a hned se jej chopilo několik rukou a začali tlouct do masivních dřevěných dveří. Stejně tak žebříky se zdvihaly na hradní stěny a trpaslíci se jali šplhat nahoru.

Goblini, nepříliš zkušení v boji, si ale během posledních let vyvinuli jistou strategii. Po nebohých trpaslících začali metat vše, co našli v obsazeném hradu. Zbroje, nářadí, hudební nástroje, jídelní potřeby (nutno podotknout, že těch byla obzvlášť škoda, neboť často šlo o velmi drahý a vzácný porcelán) a v neposlední řadě také celá zvířata. Živá. V trpasličích řadách propukl zmatek. Jednoho vojáka například rozmáčkl obzvlášť vykrmený vepř, kterého společnými silami přehodilo přes hradby několik goblinů.

Absence velitele a ubývající počet mužů donutili trpaslíky ustoupit. Odhazovali zbraně a dokonce i zbroje a utíkali seč jim jejich krátké nohy stačily.

⧫ 

A tak si goblini mezi sebou dodnes vypráví příběh o neuvěřitelné odhodlanosti a statečnosti jejich na první pohled nevýznamného národa. Vypráví si, kterak v jeden den porazily lidskou posádku do té doby nedobytého hradu a v tentýž den odrazili i útok trpasličích útočníků. Ten hrad prý stojí dodnes. Stále pod nadvládou goblinů. Neboť ať se snažili různí vládci a generálové jak chtěli, vždycky je goblini přechytračili a hrad nakonec ubránili. Jde však o události téměř dvě stě let staré a někteří očití svědci říkají, že tam již žádný hrad nestojí. Ale kdo ví, jak to s těmito drobnými, vychytralými stvořeními je.

Credit artu v záhlaví: Jang jae ok